O ageismu

Obyvatelstvo České republiky, tak jako i jiných zemí, stárne a blíží se k momentu, kdy v něm budou lidé nad 65 let tvořit téměř jednu čtvrtinu. Tato skutečnost se v období vrcholné modernity snoubí s dalšími změnami v sociální realitě na makro i mikro úrovni (globalizace, hodnotové změny, variabilita životních cyklů a stylů, individualizace rizik, konzumní kultura). I biologicky podmíněné stárnutí jedince a demografické stárnutí společnosti se v interakci s těmito novými skutečnostmi mění a některé změny samo determinuje. Stáří se stává multidimenzionálním prostorem, ve kterém se mísí sociální, ekonomické, kulturní a psychologické vlivy, a v němž se odehrává jedna z výjimečných a neopakovatelných zkušeností životního cyklu.

Jednou ze změn, které stáří v moderní společnosti doprovází, je výrazná změna jeho sociálního statusu. V moderní společnosti došlo ke snížení sociálního statusu stáří, mnohdy až na tak nízkou úroveň, že se začíná hovořit o diskriminaci seniorů z důvodů věku – ageismu.

Pojem ageismus poprvé použil americký psychiatr Robert Butler v roce 1968 v článku Washington Post v souvislosti se segregační bytovou politikou. V roce 1975 Butler ve své knize „Why Survive? Being Old in America“ pojem rozpracovává a v roce 1979 byl „ageismus“ poprvé zahrnut do slovníku „The American Heritage Dictionary of the English Language“. V sociální gerontologii se s konceptem však začíná intenzivněji pracovat až počátkem 90. let 20. století. Ke konci tohoto období se ageismus dostává i do diskurzu veřejného. Původní a dodnes pravděpodobně nejrozšířenější definice ageismu hovoří o procesu systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří (Butler 1975). Pojem bývá někdy opisován synonymem „věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“.

Koncept ageismu se pomalu dostává i do českého odborného diskursu. Některá dílčí témata ageismu, jako jsou mýty a stereotypy o stáří, jsou zmiňována Haškovcovou (1989) a později také v brožuře Tošnerové (2002). Prvním pokusem o komplexnější představení fenoménu věkové diskriminace v českém kontextu je práce Vidovićové (2005), která definovala ageismus jako ideologii založenou na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu, manifestovanou skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo na jejich příslušnosti k určité generaci. (Pozn: Pojem ideologie používáme v kritickém smyslu jako soubor sdílených představ a názorů, jejichž smyslem je legitimizace zájmů dominantních skupin ve společnosti.) Přestože se problém věkové diskriminace týká různých věkových skupin, největší pozornost je v této souvislosti věnována seniorům, u nichž je dle dosud dostupných zjištění tato forma diskriminace více prevalentní a má významnější sociálně-psychologické i ekonomické důsledky než u kohort mladších.

Fakulta sociálních studií MU ve spolupráci s Mezinárodním politologickým ústavem MU vydala publikaci  "Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti". Publikace se zabývá otázkou ideologie věku, ageismu a věkové diskriminace jako rysů moderních společností. (Publikace je v současné době již vyporodána. Zájemcům doporučujeme se obrátit na knihovny nebo přímo na autorku.)

Ukázka z knihy Vidovićová, L. 2008. "Stárnutí, věk a diskriminace - nové souvislosti." Brno:  Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav.

Zážitky diskriminace a antidiskriminační legislativa ve veřejném mínění (ukázka ze strany 185 - 186)

Nejvyšší podporu (46 %) si získala varianta, aby byly potřeby seniorů zahrnuty do již stávajících legislativních opatření. Podporu veřejného mínění získává tedy spíše systém věkového mainstreamingu než speciální antidiskriminační seniorský zákon. Přesto takový speciální zákon považuje za nezbytnost téměř 30 % respondentů (zejména starších, jak ukazuje Graf 5). Odhlédneme-li od devíti procent respondentů, kteří nemají žádný vyhraněný názor, zbývajících 15 % respondentů (zejména mladých) se přiklonilo k názoru, že „lidé nepotřebují žádnou speciální ochranu jenom proto, že jsou staří“.

Poznámka:

Věkový mainstreaming je definován jako proces systematického zvýznamňování otázek a problémů věku a stáří – přinášení těchto problémů „do centra pozornosti“. Jedná se o nástroj sociální inkluze a slouží jako proxy pro advokacii, je strategií i procesem. Cílem mainstreamingu je sociální integrace skupiny a inkluze jejich zájmů do všech aspektů sociálního, politického, ekonomického a kulturního života [Venne 2005; Vidovićová, Gregorová 2006]. „Při věkovém mainstreamingu musí být rozpoznána a přiznána jak rovnost mezi lidmi v různém věku, tak diverzita osob se stejným chronologickým věkem. Dále musí být zdůrazněna objektivní hodnota všech fází životního cyklu a jejich specifičnost zohledněna v politickém (tj. i policy) rozhodování“ [Vidovićová, Gregorová 2007a: 11].

Následující ukázka je z kapitoly "Shrnutí a diskuse" (str. 192 -199):

Na základě teoretických východisek jsme rozvinuli argument, že v moderních společnostech byl věk výrazně detailněji strukturalizován (jeho měření se stalo přesnější), formalizován (stal se pevnou součástí struktur), individualizován (zvýšilo se věkové uvědomění a význam věku pro sociální život jedince i význam pro jeho identitu) a v reakci na nový demografický vývoj byl problematizován jako otázka věkových nerovností a věkové legitimizace. V empirických datech jsme zdůraznili dvě funkce ideologie věku: a) využití věku jako smysluplné mapy a způsob konstrukce sociálních rolí [srov. Geertz 2000]; b) použití věku jako nástroje dominance a diskriminační charakteristiky. První bod jsme představili pomocí konceptu důležitosti věku při ustanovování rolí, norem pro chování, hranic oddílů životního cyklu i hranic života jako takového. Druhý bod jsme ilustrovali použitím věku, resp. sociálně-kohortní příslušnosti jako diferencující charakteristiky, bariéry, omezení přístupu ke službám, zdrojům, sociálním pozicím a rolím. Naše závěry z empirického zkoumání potvrzují, že ideologie věku je přítomna v obou těchto podobách, a jelikož má výraznou podobu negativních postojů vůči stáří, je empiricky prokazatelná též jako přítomnost ageismu v české společnosti.

Následující shrnutí jsme rozdělili do tří celků: nejdříve uvádíme diskusi nad vybranými teoretickými hypotézami, v druhé části rekapitulujeme nové otázky, které vyvstaly z našeho zkoumání jako inspirace pro další výzkum, a třetí část uzavíráme zamyšlením nad obecnými kontextuálními otázkami věkové diskriminace a ageismu.

V této části shrnutí vypíchneme ty nejzajímavější obecné hypotézy a závěry, které vyplynuly z teoretické diskuse, a zhodnotíme je z pohledu našich empirických zjištění:

• V oblasti vzdělání a práce dochází k největšímu rozvolnění věkových norem. Naše data tuto hypotézu příliš nepotvrzují. Respondenti uváděli téměř stejně striktní věkové normy pro tyto oblasti jako pro oblast rodinného cyklu. Existují náznaky, že v některých případech se mezikohortně mění hodnoty konkrétního věku, ale víra v existenci nejpozdějšího a ideálního věku pro životní tranzice zůstává.
• Nikdo už neříká, chovej se na svůj věk. Nepotvrzeno, asi třetina respondentů má různé zkušenosti s postojem, že „na tohle jsi moc mladý, na tohle moc starý a na svůj věk se vůbec chováš nevhodně“.
• Není slušné ptát se lidí na věk. Potvrzeno. Naprostá většina respondentů (80 %) se o věk druhých lidí zajímá, ale jen polovina z nich je schopná, ochotná či dostatečně odvážná se zeptat na tento údaj přímo. Když někomu věk odhadujeme, ženám ze zásady řekneme méně, než na kolik je odhadneme, k mužům jsme upřímnější.
• I když u jedinců hraje věk stále důležitou roli, ve strukturách věk svůj vliv ztrácí. Potvrzeno částečně. Při analýzách různých oblastí sociální politiky – trh práce, důchody, zdravotnictví – jsme naráželi na příklady existence věkové diferenciace a řady silně ukotvených pravidel (např. věk v legislativě). Zároveň je ale v některých oblastech chronologický věk jako strukturální charakteristika upozaďován (např. působením antidiskriminační legislativy).
• Věk jako jednotka informace v sociální komunikaci je nejvýznamnější v období mládí a stáří. Potvrzeno. Většina sledovaných forem věkové důležitosti a jejích sociálních projevů se formovala při pohledu skrze věk respondenta do tvaru křivky „U“. V indexu subjektivní věkové důležitosti, který byl určen přímo k měření této hypotézy, se sice žádný věkový vzorec neobjevil, ale v ostatních indikátorech, jako byl zájem o věk druhých lidí a oslava narozenin, se nejmladší a nejstarší věkové kategorie respondentů vždy nějakým způsobem vyjímaly.
• Ageismus je pouze jednou z forem moderní oprese. Potvrzeno. Ageismus a věková diskriminace jsou nezřídka hlášeny jako zážitek kombinovaný s dalšími formami diskriminace. Nesmíme ovšem přehlédnout, že při srovnání se zážitkem diskriminace na dalších zjišťovaných základech je věk absolutně nejprominentnější charakteristikou a dle našich zjištění je to právě věk, který zvyšuje riziko výskytu dalších forem diskriminace. To nás vede k příklonu k teorii kumulativních nevýhod (CAD), že stárnutí sociální exkluzi jedince prohlubuje.
• Protože se u mužů a u žen liší vnímání času a zážitek a prožitek stárnutí, je pohlaví zcela zásadní intervenující proměnnou. Potvrzeno, ale ne zcela. Bez diskuse existují silné genderově odlišené postoje respondentů – ženy a muži vnímají některé věci jinak a určité události jsou respondenty jinak hodnoceny u mužů a žen. S ženami a muži se jinak bavíme o jejich věku, všechny věkové normy jsou postaveny na jinou hranici pro ženy a pro muže, ženy jsou častějšími oběťmi věkově diferenciačního i diskriminačního chování, ženy o problému ageismu slýchávají častěji než muži, což může být dáno jejich větší sociální citlivostí, respektive jejich vyšším zapojením do sociálních struktur a pravděpodobně i do mediální kultury, která o takových situacích referuje. Na druhou stranu pohlaví respondenta se mnohokrát ukázalo jako nevýznamné pro diferenciaci sledovaného postoje. Překvapující to bylo například v případě subjektivního věku, v případě škály zvládání stáří nebo v případě osobního zážitku vybraných ageistických situací.
• V předindustriálních společnostech bylo stáří definováno spíše úbytkem schopností a vzhledem než věkem a věkovými hranicemi, dnes je tomu naopak. Potvrzeno, ale jen částečně. Téměř polovina našeho souboru výslovně prohlásila, že stáří je možné věkem definovat. Při podrobnějším pohledu jsme viděli, že špatný zdravotní stav a neschopnost se o sebe postarat byly hodnoceny jako nejvýraznější charakteristiky stáří. Čistý „věk“ byl až na třetí příčce, i když následován také subtilnějšími věkovými hranicemi, jako je začátek pobírání důchodu či ukončení pracovní činnosti. Naopak vzhled, vyjádřený šedými vlasy a vráskami, byl jednou z nejméně volených variant.
• Věková segregace je zdrojem ageismu, věková inkluze jeho prevencí. Potvrzeno. I když jsme se zatím tímto fenoménem nezabývali do takových podrobností, jak by zasloužil, některé naše výsledky tento předpoklad potvrzují. Lidé, kteří se stýkají se staršími lidmi, posouvají chronologický začátek stáří do vyššího věku (což lze interpretovat také jako potencionálně větší porozumění této fázi života), vystupují proti segregaci věkových skupin ve společnosti a méně akceptují existenci věkových hranic a bariér ve strukturách.
• Věkové diskriminace je v české společnosti čím dál víc. Jak kde a jak v které oblasti. Z dlouhodobého hlediska lze očekávat, že empirické důkazy určitého útlaku jsou nejdříve velmi malé, protože odkrývají pouze příslovečnou špičku ledovce, s postupem času se ale rozhojňují s tím, jak se veřejnost učí tyto projevy rozpoznávat a jak roste medializace věkové diskriminace jako tématu veřejného zájmu. V důsledku objektivních akcí směřovaných k odstranění nerovností a diskriminace se empirické důkazy výskytu stávají opět méně početnými, protože je tohoto fenoménu reálně méně. Máme za to, že jsme tento vývoj dokumentovali na diskriminaci na pracovním trhu. Naopak v oblasti poskytování zdravotní péče se pravděpodobně teprve „potápíme“ pod hladinu a prozkoumáváme, co je pod ní. Paušální soud o celkové tendenci tedy nelze spolehlivě vynést. Faktem je, že ageismus a věková diskriminace jsou stále více rozpoznávány jako závažný sociální problém, ale nárůst osobních zkušeností s různými formami věkově diferenciačního a diskriminačního chování, který jsme měli možnost sledovat mezi lety 2003 a 2007, nenasvědčuje, že by se jednalo o vývoj nějak zvlášť alarmující. V oblastech, kde evidujeme navýšení osobní zkušenosti, je to v průměru o necelých 5 p. b., naopak v oblastech, kde evidujeme snížení podílu vlastní zkušenosti, je tento průměr téměř 8 p. b. Z tohoto pohledu se tedy výskyt spíše snižuje. Při pohledu z opačného konce škály vidíme nárůst podílu respondentů s nulovou zkušenosti se sledovanou situací v průměru o 10 p. b. (bylo jich celkem sedm z jedenácti sledovaných). Průměrný rozdíl podílu mezi lety 2003 a 2007 ve zbývajících čtyřech položkách, kde došlo k poklesu nulové zkušenosti, byl necelých 9 p. b.
• Dominance věku získává nadvládu pouze do té míry, do jaké je integrována se základními hodnotami sociálních systémů (nebo subsystémů), což není proces identický pro všechny sociální vrstvy, vztahy, situace a kontexty. Potvrzeno. Nakolik je možné usuzovat z našich dat, jedná se o předpoklad správný. Projevy věkové ideologie i zážitky ageismu jsou prožitky kontextuálními. Jako první je nutné sledovat pozici jedince v bodě životního cyklu, dále jeho pohlaví a třídní zasazení, rozdíl může představovat také zasazení generační nebo širší kulturní kontext, ve kterém je jedinec socializován. Svoji neoddiskutovatelnou roli jistě hraje i otázka etnicity, kterou jsme ovšem v tomto výzkumu ponechali stranou. Kontextualita hraje roli při definici samotné existence takového prožitku, jeho evaluace a pravděpodobně i artikulace. Význam věku jako statusového základu kolísá. V teoretické části i empirických datech jsme uvedli několik ilustrativních příkladů, které jsme lapidárně označili příslovím „potrefená husa se vždycky první ozve“.

Jelikož jsme v tomto textu prezentovali první zkoumání věkové ideologie v českém kontextu, narazili jsme na řadu bílých míst, která nám slouží jako inspirace pro další dílčí výzkum. Z těch nejzajímavějších se jednalo například o otázky: Jak se mění strategie tvorby věkové identity v různých kontextech a jak se mění strategie zjišťování věku v závislosti na typu sociální komunikace? Je změna v oblibě oslav narozenin dle věku oslavence funkcí stárnutí jedince nebo kohortní změny? Existuje nějaká vábivá věková hranice, do které si přejeme být dospělými a za kterou podléháme „komplexu Petera Pana“, věčné touze cítit se mladými? Jaký je důvod pro pozorovaný rozdíl mezi objektivně se výrazně měnícími věkovými vzorci rodinného (reprodukčního) chování a relativně nízkou změnou v postojích k těmto normám mezi kohortami? Jakým způsobem je vnímán fenomén věkově nerovných manželství (partnerství) ve společnosti a jak jsou legitimizována v různém sociálním prostředí? Jsou opravdu tato partnerství vyjádřením strachu ze stárnutí, jak to navrhují některé populární teorie, nebo idealizací mladistvé kultury, jak navrhuje třeba Parsons? Doposud nám též chybí kvalitativní nebo lingvistická analýza jazyka stárnutí v různých oblastech, především v populární kultuře. Na svoji analýzu čeká také role věku a věkových/generačních vztahů v legislativním řádu a její dopady na sociálně-věkovou strukturaci společnosti. V neposlední řadě se před námi otevřela otázka, zda reakční strategie vyrovnání (asimilace, napojování, multikulturalismus), které představíme v poslední kapitole, existují jako (ideální) typy v individuálních a skupinových reakcích na ageismus a věkovou diskriminaci, do jaké míry (v jakém rozložení) jsou  zastoupeny v populaci a jak variují v závislosti na čase a sociálním kontextu. Jsou asimilační strategie výsadou bohatých bílých vrstev? Nebo se vyskytují i v nižších společenských vrstvách, jen v jiné podobě? Jaké jsou charakteristiky a motivy seniorských aktivistů?  To vše jsou otázky, které cítíme jako potencionálně nesmírně obohacující pro naše téma, ale kterým jsme zde již nemohli věnovat pozornost, ať již z nedostatku prostoru, nebo z omezení kladených dostupnými daty.

Pravděpodobně nejúčelněji můžeme shrnutí našeho textu a empirických výsledků uzavřít návratem na začátek k úvodním otázkám, které naše zkoumání inspirovaly. Máme za to, že na některé se nám podařilo odpovědět relativně do detailu, zatímco některé nebylo možné na základě průřezových dat rozpracovat tak, jak bychom si to byli přáli. Toto omezení však považujeme za přijatelné, neboť jsme se primárně zaměřili na otevření debaty o roli věku a odvozených konceptech v moderních společnostech na příkladu společnosti české. Otevření otázek a problémů nových tak považujeme za důležitou přidanou hodnotu našeho zkoumání.

Existuje věková diskriminace? Ve smyslu naší definice věkové diskriminace jako behaviorální složky ageismu, tedy percipovaného věkově diferencujícího chování, které je funkcí negativních postojů ke stáří a jiným věkově definovaným skupinám, můžeme pro českou společnost odpovědět kladně. Lidé ji osobně zažívají a reflektují v různých oblastech sociálního života. Někdy toto chování pramení z osvojených stereotypů, jindy je projevem nastavení sociálních struktur a institucí. Jelikož jsme ale neprováděli žádný experiment nebo pozorování, neměřili jsme výskyt „skutečného“ věkově diferencujícího chování, ale pouze jeho „subjektivní zážitek“. Hovoříme tedy o existenci ve smyslu sociální konstrukce reality a Thomasova teorému. Lidé věří, že věková diskriminace existuje (že ji zažívají), a ve svém důsledku se pro ně stává reálnou. Jedním z našich nejvýraznějších výsledků je fakt, že lidé o věkové diskriminaci častěji slyšeli, než ji zažili.

Je věková diskriminace sociálně funkční nebo strukturálně patologická? Odpověď na tuto otázku závisí na pozici, kterou zaujmeme. Zvyšování matematické hodnoty věku je automatizovaným projevem měření fyzikálního času a do různé úrovně detailů propracovaná věková strukturace společnosti je nepochybně velmi výraznou osou fungování všech známých a popsaných společností.[1] Do tohoto bodu lze tedy obé považovat za „přirozené“, a tudíž pravděpodobně „funkční“. Argumentovali jsme ovšem, že sociální procesy provázející modernitu tuto funkci věku rozdmýchaly do dosud nezaznamenaných rozměrů a nabídly věkové rozdíly (mezi jedinci i skupinami) jako legitimizační formuli nově vyvstávajících nerovností, a dokonce je pojmenovaly jako zdroj nových rizik. V okamžiku, kdy tato ideologická funkce věku byla rozpoznána, spolu s Mannheimem [1991] bychom řekli, když byla rozpoznána její partikularita, její legitimita začala upadat. Objevují se stále nové a výraznější otazníky, zda je „tato mapa přesná nebo svědomí čisté“, jak uváděl na začátku citovaný Geertz [2000: 249], a odpověď se liší dle toho, zda se ptáme zastánců segregace nebo jejích odpůrců, kazatelů demografické paniky nebo kritiků sociálních systémů, zastánců ageismu nebo bojovníků proti věkovým bariérám, advokátů „přirozeného stáří“ nebo obhájců „bezvěkosti“, mladých nebo starých. Pokud bychom chtěli na otázku o sociální legitimitě věkového odlišování odpovědět z našich dat, opět bychom nedostali jednoznačnou odpověď. Lidé sice věkově diferenciační chování velmi často vnímají jako diskriminační a nepříjemné, věkové bariéry v různých politikách jako nespravedlivé (a tudíž negativně diskriminační) a celkově tento problém jako závažný, zhoršující se a centrální pro veřejný zájem (např. otázka nutnosti antidiskriminačního zákona), řada jejich postojů jako by ale svědčila zároveň o opaku. Respondenti poměrně běžně spojují sociální pozice s věkem, schvalují věkové normy a hranice rolí na neformální i formální (legislativní) úrovni a trpí některými silně negativními věkovými stereotypy (zde jsme se zabývali především stereotypy stáří). Tato empirická zjištění mohou podporovat jak závěry o silném působení věkové ideologie, tak o funkčnosti věkové stratifikace a věkových norem pro sociální interakci a administraci masových společností. Hranice mezi pozitivní funkcí a patologií se bude pravděpodobně lišit v závislosti na naší, tentokrát individuální pozici – ve společnosti, kultuře, sociálních vztazích i životním cyklu. Z našich dat totiž vyplývá, že hranici legitimity obecně posouvá věk respondenta, jeho příjem, ale zejména jeho subjektivní chudoba, resp. bohatství, vzdělání, subjektivní věk a interakce se staršími osobami, v některých případech též jeho/její pohlaví. Má-li respondent v těchto bodech „horší skóre“ (nazvěme jej třeba nižší sociální a kulturní kapitál), jeho tendence vidět věkové bariéry jako sociálně funkční bude výraznější.  Což by jako závěr mohlo korespondovat s Alexanderovou [2006] tezí, že respekt k (věkové) různosti je projevem snahy o obecné lidství. Nechceme přitom tvrdit, že toto „obecné lidství“ je nutně spojováno s větším sociálním kapitálem, i když určité indicie bychom zde zřejmě našli. Spíše je jednou z charakteristik „nové doby“, že se stále větším důrazem odmítá askribované symboly statusu jako predestinující a fenomény, jež jsme vyjmenovali jako zdroje ageismu, jako sociálně neperspektivní až patologické. Zajímavé je, že v současné době jsou hlavními aktéry tohoto přerodu sociální aktivisté a tvůrci ideových politik a mělo by být předmětem dalšího bádání, nejen jak se situace bude dále historicky vyvíjet, ale zejména jaké důsledky a jaké nezamýšlené důsledky tato „hnutí“ budou mít pro konečného, individuálního aktéra. Je otázkou, zda někdy až přemrštěné tendence vytvořit systémy sociální ochrany dílčích věkových skupin (zaznamenali jsme například návrh vytvořit obdobu zákona o sociálně-právní ochraně dětí aplikovanou na seniory) nebudou ústit do hlubší diskriminace, stigmatizace, konstruovaných závislostí a skleněných stropů. Mareš [1998: 326] si například všímá, že „tlak 'ageismu' u seniorů neposiluje jen jejich politický aktivismus (úsilí o vliv), ale i snahu hledat oporu u státu. Stávají se jeho klienty a očekávají, že posílí spíše jejich oprávnění než práva.“ Výsledkem tak není autonomní aktér (či aktivista), ale spíše jedinec se stigmatem.

Co se týče otázky, zda je věková diskriminace založena na samotném věku nebo na negativních (či pozitivních) charakteristikách jemu připisovaným a jaký je rozdíl mezi diskriminací a diferenciací, se nám zdá, že věk je mnohdy pro diskriminaci podmínkou nejen nutnou, ale i dostatečnou. Fenomén vícenásobných rizik a úvahy o kumulativních nevýhodách ale mohou takovou odpověď relativizovat. Jinými slovy – váš vyšší (nebo příliš nízký) věk bude stačit na to, abyste se stal(a) obětí diskriminace, ale jindy to bude spíše kombinace nebo vzájemná konstelace různých faktorů. Riziko věkové diskriminace roste s věkem, ale ne každý senior o věkové diskriminaci ze své zkušenosti hovoří. A protože jednou z nejčastěji citovaných intervenujících proměnných byla subjektivní chudoba, která je hojnější u osob starších (reálně i subjektivně), osob nepracujících, s nižším vzděláním a u osob s nižšími rodinnými příjmy, je možné říci, že právě toto jsou ony „přidané“ charakteristiky, které riziko věkové diskriminace objektivně zvyšují. Co přesně v pojetí obětí tvoří rozdíl mezi věkovou diferenciací a věkovou diskriminací, zatím do detailu nevíme. Zjistili jsme však, že ne každé věkově diferencované chování je hodnoceno jako diskriminační (připomeňme, že o něco více než 60 % osob, které uvedly zážitek věkově diferenčiačního chování, uvedly též že byly diskriminovány kvůli věku), ale většina chování diskriminačního je chápána zároveň jako diferenciační (90 % těch, kteří uvádí zážitek věkové diskriminace, uvádí též věkovou diferenciaci).

Otázka věkové diferenciace vs. diskriminace není jen metodologická, ale i substantivní – co je vlastně (sociálně žádoucím) protikladem ageismu? Je cílem veškerého snažení aktivistů i umírněných bojovníků proti ageismu věková uvědomělost nebo bezvěkost? Již jsme čtenáře seznámili s názorem, že rozlišování mezi osobami na základě věku není přípustné, ale senzitivita k jejich rozdílným potřebám je žádoucí. Je stále více zřejmé, že v sociálním prostoru dochází k nárůstu požadavku obecné svobody prožívat svůj věk (být věkově uvědomělými) v téměř paradoxní kombinaci s nárokem, aby struktury a lidé v nich působící byli věkově slepí. V současné době se tento kompromis zdá být jediným přípustným řešením, i když se tím dilema, zda může být nějaká skupina brána jako rovnocenná a nerovnocenná zároveň [Chudacoff 1989], vlastně neřeší.

Poznámka:

[1] „Lidé na konci kontinua životního cyklu byli vždy popisováni jako 'staří'. Stáří je starý fenomén.“ (People at the end of the life-cycle continuum have constantly been described as „old“. Old age is an age-old phenomenon.) [Achenbaum cit. in Bytheway 1995: 15]. Fay [2002] odkazuje na některé antropologické studie ve společnostech, které chápou čas „jinak“ než náš logický, lineární, ale to nic nemění na faktu, že jej vnímají a určitým, byť od našeho západního způsobu odlišným, způsobem jej strukturují.

Autorka: Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D, 2008

Text je možné použít pro studijní a vědecké účely při zachování pravidel citace. Doporučený formát citace: Vidovićová, L. 2008. O ageismu. (online). Brno, Fakulta sociálních studií MU. (Dostupné z: https://webcentrum.muni.cz/fss-starnuti/temata/ageismus/ageismus-teorie.

Výsledky sociologického výzkumu jsou detailně shrnuty v publikaci: Vidovićová, L. 2008. Stárnutí, věk a diskriminace - nové souvislosti. Brno: IIPS MU.

Odkazy a zdroje